Váš košík je prázdný
cover-foto-kour-1920x400px.jpg
Blog

Opláchni to kouřem

, 3 minuty čtení

Uzené maso a uzené masné výrobky jsou specialitami, které obohacují jídelníček nás masožravců již tisíce let. K tradičnímu spalování tvrdého dřeva bez kůry přibyla v 50. letech 20. století další varianta zvaná uzení tekutým kouřem. Firma Maso-profit začala tuto progresivní technologii v roce 1995 nabízet jako první v České republice. Co to tekutý kouř vlastně je a proč vznikl?

Slova pana profesora Pipka z VŠCHT v edukativním videu pro M-P: „Kouř obsahuje několik tisíc složek, z nichž některé jsou kancerogenní. Ty vznikají za vyšších teplot, což je při vyvíjení kouře v domácích podmínkách obtížné regulovat. Profi uzenáři proto používají udírny například na bukové štěpky. Ty mají kromě regulace teploty vyvíjení kouře i vodní filtr, který uniklé kancerogeny zachytí.“

Tekutý kouř je alternativa, která se vyrábí taktéž spalováním kvalitního tvrdého dřeva. Je to takový technologický zázrak, nicméně použitím tekutého kouře se docílí stejných konzervačních i senzorických vlastností jako při klasickém uzení, a to včetně barvy. Zkušenost pana Antonína Čecha, technologa M-P, mluví jasně: „Čeští řezníci jsou poměrně konzervativní a této nové technologii příliš nedůvěřovali. Měl jsem zákazníka, který mi tvrdil, že rozpozná, který výrobek byl vyuzený klasickou cestou a který tekutým kouřem. Dali jsme mu ochutnat a samozřejmě nerozpoznal.”

Druhů tekutých kouřů je celá řada. Některé jsou vhodné do atomizačních jednotek (roztříští tekutinu na částice kouře) k uzení v profi udírnách, některé k namáčení a následné tepelné úpravě. Existují například i práškové kouře či různá kouřová aromata s kořenící směsí. Zásadní odlišnost od klasiky je ale v jeho následném zpracování. Kouř se nechá kondenzovat a vzniklé kondenzáty jsou dále upravovány. Díky tomuto procesu, při němž výrobci chemicky odstraní kancerogenní látky, máme narozdíl od klasického kouře výhodu v tom, že známe jeho přesné složení. Proces výroby začíná pyrolýzou (tepelný rozklad) dřeva, následuje kondenzace kouře, separace a nakonec přijde finální filtrace.

Výroba tekutého kouře z odpadových pilin.

Co se týče použití v masném průmyslu, je bezesporu výhodou snadná aplikace kouře při výrobě. Například Gewürzmüller kouřové aroma FUMY, které má M-P v nabídce, se aplikuje do kutru při míchání díla, čímž výrobci znatelně šetří čas i peníze, které by vynaložil k procesu uzení.

Tekutý kouř se dá využít i doma, a to nejen při přípravě masa. Patřičné aroma může dodat i sýrům, dipům ke grilování apod. Osobně jsem jako řezník trochu konzervativec a vždycky mi asi bude milejší udit v udírně
po dědovi, nicméně z hlediska technologicko-kulinářského je to poměrně zdravá, snadná a šetrná volba pro gastro nadšence, kteří štěstí v podobě domácí udírny na dřevo nemají.

Autor: Miroslav Panuška
salamista.cz

BLOG

cover-nastrikovacka.jpg
 

Recenze na ruční nastřikovačku DICK - Pumpujeme lák

, 4 minuty čtení

‘’Proboha, čím to jako napichujete?‘’

Tato otázka s pochybovačným tónem napadne mnoho lidí při pohledu na činnost řezníka, který vpravuje do masa solný lák takzvanou nastřikovačkou. Proč se to děje a proč se na to někteří lidé mimo masný průmysl dívají skrz prsty?

V první řadě se podívejme na dusičnanovou a dusitanovou sůl, protože ty hrají nejen v nastřikování a nakládání mas významnou roli od nepaměti. Začalo to dusičnanem draselným, takzvaným sanytrem (E252), který řezníci využívali
přimícháváním ke klasické kuchyňské soli a směsí pak nakládali masa vybrané k nasolování a uzení. Potravinářský sanytr je k dostání i dnes, nicméně jeho využití v praxi přebila během první republiky Praganda pražského řezníka a uzenáře Ladislava Nachmüllnera. Pan Nachmüllner totiž začal používat na místo dusičnanové soli sůl dusitanovou, a to z prostého důvodu - časová úspora.

Při nakládání masa s použitím dusičnanové solící směsi dochází během procesu k několika chemickým reakcím. Ta, která pro řeznickou praxi zásadně znevýhodňuje sanytr, je mikrobiální redukce dusičnanu (NO3) na dusitan (NO2). Tato reakce je nezbytná pro další biochemické procesy, které mají za cíl zejména vybarvit výrobek po tepelné úpravě hezky do růžova a zamezit růstu škodiči jménem Clostridium botulinum. Pokud použijeme klasickou sůl bez dusitanu, výrobek bude sice slaný a pro někoho možná ‘‘bio friendly’’, ale v nákroji ošklivě šedivý, méně trvanlivý a nikdo ho nebude chtít koupit.

Z tohoto faktu vyplývá, že pan Nachmüllner pochopil, že stačí přeskočit zdlouhavou fázi přeměny dusičnanu na dusitan a použít rovnou sůl s 0,5 % dusitanu sodného či draselného a 98,7 % NaCl (kuchyňské soli). Časová úspora je v řádu dnů až týdnů v závislosti na mnoha ovlivňujících faktorech.

Z jednoduchého přepočtu vyplývá, že na jedno kilo masa, které nasolíme čtyřiceti gramy Pragandy (při solení na 4%) máme ve směsi 39,48 g NaCl a 0,2 g NaNO2, což při porci uzeného o 200 g znamená, že zkonzumujeme 7,9 g NaCl a 0,04 g NaNO2. Tyčové uzeniny jako párky, klobásy apod. se solí většinou méně než na 2 %, což znamená ještě méně přijímaného dusitanu.

Sami si můžeme udělat úsudek, jak často a v jakém množství je záhodno konzumovat uzeniny s obsahem Pragandy. Dle mého soudu se v některých výrobcích najdou škodlivější sloučeniny než je právě ona. Každopádně všeho s mírou. :) Tolik v krátkosti o přítomnosti poslední dobou mediálně známých dusitanů v uzeninách. Jak ale nejsnadněji vpraví řezník solný lák do masa, aby se i rozměrnější partie prosolila hezky až do středu a nevznikla nežádoucí šedivá skvrna v nákroji? S ruční nastřikovačkou DICK to jde samo.

Mám to mnohonásobně vyzkoušené na všemožných druzích mas a můžu jen vřele doporučit. Snadná manipulace, výborná účinnost, jednoduchá údržba. Postup při použití je následující. Sací hadičku s filtrem na konci jednoduše ponoříme do láku, jehlu vpíchneme do středu partie a zapumpujeme. Protože jehla nastřikovačky nemá jednu díru na konci jako klasická injekční stříkačka, ale hned několik po stranách, pumpováním dostáváme lák rovnoměrně do celého kusu.

Tento krok vpichu a zapumpováníopakujeme dle velikosti masa do doby, kdy si budeme jisti, že jsme lák seznámili s celou tkání. Konkrétně u vepřové krkovice postačí řekněme tři až pět vpichů, a to dvakrát až třikrát do středu a poté do obou krajů.

Autor: Miroslav Panuška
salamista.cz

BLOG

Načítám ...